KAMENNÝ KLID
Sem vložte podnadpis

Tentokrát to budou vlastně dvě výzvy:

Výzva pro děti: Klidné kamené hraní

Výzva pro rodiče:

Kamenný klid hledat v sobě.

My rodiče můžeme mapovat, kdy zůstat víc v klidu a vychutnávat si čas s dětmi. Týden sledujme, co nás vlastně doopravdy rozčiluje. Čeho máme plné zuby?

1. Rozčiluje mě, co dítě dělá, nebo představy, že by mělo dělat něco jiného.

Někdy samozřejmě děti testují, objevují, provokují svět kolem nás a je třeba vyslat signál, co to způsobuje v nás a jaký je dopad ve světě. Ale hodně záleží na formě, jakou zpětnou vazbu dětem dáme. Navíc nedáváme dětem jen zpětnou vazbu, ale i vzor, jak vzájemně sdílet, co nám vadí. Nám doma pomáhá vždy se na moment zastavit, než něco udělám či řeknu. Krásně to popisuje Naomi Aldort v úvodu své knihy - doporučuji k přečtení (i když už jste jednou četli:).

Můžete si tento týden dát třebas do kapsy malý oblázek a dotknout se ho vždy - nasát jeho klid -, když na vás půjde rozčilení. Zastavit prvotní reakce "plazího mozku" a popřemýšlet, proč to dítě dělá a co by mu asi nejvíc pomohlo / nebo co by pomohlo nám, když chceme říct, aby dělalo něco jiného.

Příklad od nás: Dítě maluje na doma v kuchyni pod stolem na zeď. Můžu se naštvat a vynadat mu. Tím u dítěte spustím asi strach a obranou reakci. Ale pokud si dám chvilku na přemýšlení. 1. Dítě asi ví, že tam se nemaluje. 2. U nás doma je to pak jasný signál přetlaku (asi moc mocenského chování ode mě/sourozenců/babiček, ...). 3. Pokud mám čas hned, můžu navrhnout polštářovou bitvu, nebo jiné uvolnění. Když ne hned, tak se domluvím, za jak dlouho a nabídnu jiné místo na malování - papír na stole či lednici, krabici atd. Vždy mi pomůže představit si děti jako řeku, kterou je těžké zastavit, ale můžete její koryto směrovat tam, kam chcete vy i ona.

2. Rozčilují mě emoce dětí, nebo spíš moje vlastní rozdrážděné

emoce a myšlenky?

Na sobě mám vyzkoušené tisíckrát, že nezáleží na tom, jak zuřivé je dítě, ale jak já jsem v pohodě/nepohodě. Předem říkám, že je dobré dětem jasně a včas dávat signály, že vás něco štve, bolí, rozčiluje. Cílem není stále ustupovat. Cílem je vyslat signál, když jsme ještě v klidu. Klidný signál je informace. Z rozčíleného signálu už dítě přečte hlavně emoci, nikoliv informaci - a spustí většinou obranný (stresový) scénář - tedy vypne příjem a připraví se na únik, či boj.

Příklad od nás (vlastně si myslím, že nemusíte číst, jistě máte své vlastní, vtipnější příklady): Cestujeme do města. Je horký den, ale my se těšíme. Cestou tam jsme ukázkou spořádané rodinky. Děti sedí, sledují cestu, potichu pokládají "chytré" otázky, jsou k sobě laskavé. Starší dámy posílají usměvavé pohledy dětem i mně. Letí mi hlavou "jen kdybyste věděly, jak bude vypadat cesta domů".

A mám pravdu. Cestou domů k nám přistoupila únava, sedla si na každého z nás. Starší se nudí, pošťuchují se, mladší chce ještě jednu svačinu a čůrat, nejmladší kojit při přestupu v metru. Při výstupu z vagónu odhalena ztráta jednoho člena (naštěstí jen plyšáka). Následuje rychlé naskočení zpět do vagónu. Plyšák nalezen, ale pohledy všech cestujících raději nemám odvahu sledovat (už se těšili, že ten cirkus vystoupí, a on je tu zpět).

Pokud bych k takovému ranci emocí přidala ještě ty svoje, výbuch na všech frontách by byl jistý. Naštěstí to byla tak šílená situace, že se zapnul nějaký záložní systém, vypnul mé běžné reakce, a já se začala smát. Děti se tvářily nejprve nedůvěřivě (očekávaly výklad, či spíš výlev). Po chvilce se začly smát taky. Určitě to znáte, najednou je vše tak lehčí, veselejší, jednodušší. Tak se snažím si na to vzpomenout i doma, při běžném rozladění, a dělat si ze sebe i problémů srandu.

3. Rozčilují mě děti, nebo moje představy, že jsem s dětmi v pasti ?

S dětmi se toho mění mnoho. Najednou jsme součástí týmu a jen spolurozhodujeme. Ale o čem rozhodujeme stále na 100 %, to jsou naše nálady, emoce a to, jak vidíme život, který se nám mění. Občas je v pohodě cítit rozčílení, smutek, neschopnost, ale celkové nastavení našich dní máme v rukách (v hlavách) my. Jsou to naše myšlenky a my si vybíráme, které budeme poslouchat ("Jsem to ale chudinka, to nezvládnu!" nebo "To dám, zvládnu to, když budu chtít.")

Příklad od nás: Snažím se už neutíkat větou "Já mám taky právo na čas pro sebe!" Sice si stále myslím, že je zásadní hlídat si čas na regeneraci a rozvoj sebe, svých vizí, svého těla, tvoření. Pokud si ale tento čas nedokážu zorganizovat, je to signál pro mě. Ne pro mého muže, babičku, ani děti. Chce to lepší plán, organizaci, být výkonnější, nebo naopak zpomalit.

Tato věta má totiž v sobě velkou sílu i nebezpečí, může z nás udělat oběti. Tedy někoho, kdo to nemůže ovlivnit, někoho, kdo je v pasti - a to je vždy spojeno s pasivitou, naštváním a někdy i útočením. A tak prostě řeknu sama sobě, že to zítra musím udělat jinak. Nikdo jiný to za mě neudělá. Mohu delegovat úkoly, přeskládat priority, jít dřív spát, vstát dřív čerstvá, ale já jsem režisér. Prostě jsem to dnes nedala, ale zítra jo. Já mám v rukou sílu to změnit. Opět je přínosnější vidět příležitost, ne problém. Nezdaří se to vždy, ale stojí to za to.

P.S.: Bouřka někdy vyčistí dusno.

Nebojme se občas rozčilovat a bouřit. I kameny jsou jen zdánlivě klidné, neměnné. Za svůj život, toho zažily mnoho. Každý kámen na naší planetě byl někdy roztavené magma, občas i láva při sopečné erupci, nebo prožil dlouhou sedimentaci i nekonečné obrušování větrem či vodou.


Rady od zkušeného Henryho Forda:


1. Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.

2. Překážky jsou ony obávané věci, které spatříte, když odvrátíte pohled od svého cíle.

3. Prohra je jen příležitost k tomu, abychom začali znovu a inteligentněji.


Klidné kamenné čtení:

Zkuste společný výlet za novým kamením i hraním: