Rozvoj vodou
Sem vložte podnadpis

Výzva pro 30. týden vás opět zavede ven.

Pro děti bude snadná, pro nás dospělé někdy těžší:

Nechme se rozvíjet tekoucí VODOU



Stačí vyrazit někam k potoku, potůčku, říčce či strouze. Děti samy vědí, co s tekoucí vodou (kdekoliv a kdykoliv), ale kdyby se to hodilo, přinášíme pár nápadů.




Dle našich zkušeností svobodné hraní s tekoucí vodou

rozvíjí u DĚTÍ i DOSPĚLÝCH víc,

než si možná uvědomujeme:


1. Buduje odolnost a vytrvalost

Nechme děti občas namočit, zašpinit se, spadnout, selhat. Jsou to důležité lekce, momenty, kdy se učí o sobě a svých schopnostech. Jsme stále s dětmi, ale jen jako průvodci, ne ředitelé, pozorujeme a hlídáme hranici velkého nebezpečí. Ale umožňujeme dětem hledat onu hranici svých schopností bez komentářů: "Nelez tam, spadneš." "To nepřeskočíš." "Jak to tam lezeš, to tě neunese! Musíš takhle."

Pokud se dítě zeptá na náš názor, nebo pokud hrozí opravdové nebezpečí, jsme tam a můžeme pomoci. Ale jinak je to prostor a čas pro malé objevitele, v němž mohou vyrůst. My vyrosteme tím, že jim budeme důvěřovat.

2. Posiluje sebedůvěru a odhad, co dokážu

Pokud mají děti příležitost svobodně testovat a zkoušet, posiluje to nejen jejich tělo, ale i jejich mysl: na začátku hry možná převládají myšlenky "To nezvládnu. Je to moc daleko. To je jen pro větší.", jenže často je výzva (či možnost společné hry) tak lákavá, že děti to zkusí, jednou, dvakrát - a objeví, že to jejich tělo zvládne. Pak vyrostou i jejich myšlenky, sebedůvěra a odhad vlastních schopností: "Věřím sám sobě, že to dokážu".

3. Zdokonalují se naše smysly

Při akci a hrách s pohybující se vodou, zapneme my i děti své smysly naplno, opravdu. Né jako když si hrajeme doma s legem, či na hřišti mezi domy. V nás i v dětech se vzbudí předkové z lovců a sběračů. Naše uši slyší víc, oči si všimnou sebemenšího pohybu, naše kůže i šestý smysl vnímá intenzivněji celé okolí. Vždy když pozoruji děti u tekoucí vody mám pocit, že se v nich opravdu probudí a uvolňuje divoké já.

Jsou trochu jako divoké šelmy ve svém přirozeném území. Domů se pak vrací jak proměnění, vyklidnění s jiskřičkami zážitků v očích.


4. Rozvíjí se jemná i hrubá motorika,

navíc v praxi ve skutečném životě, né jen jako

Firmy nám nabízí záplavu her a pomůcek na rozvoj motoriky u dětí. Ale tekoucí voda je zdarma, stačí vyrazit ven. Podnětné prostředí u potůčku děti rozvíjí na mnoha frontách včetně tělesné koordinace. Navíc potok umí zapojit batolata i 10leté průzkumníky. Kdo chce, zapojí celé tělo k zdárnému přeskoku, odvážnému brodění, nebo se pekelně soustředí při stavbách přehrad, výlovu kamínků, chytání loďek. Pokud nabídneme dětem taková místa a čas svobodně si hrát, rozvíjí právě to co potřebují a my nemusíme nic kupovat, opravovat ani uklízet!

5. Posiluje se vztah ve skupině

Sourozenci, kteří jsou doma stále ve-při, se venku u potůčku často promění v partu dokonale sehraných pirátů, či sladěných víl. Skutečné výzvy je spojí. Svobodné neorganizované hraní rozvíjí u dětí dovednosti přirozené kooperace, empatie, altruismu.

Někdy jsou nepokoje, nedohody, šarvátky, ale pokud je hra stále táhne, rychle vše vyřeší, protože mají společný cíl, svou potoční výzvu. My můžeme mít je úlohu zásobovače svačiny a případného pomocníka pro komunikaci rozladěných stran.

6. Posouvá hranice zdánlivého nepohodlí

Náš dnešní "kulturní" svět je někdy až příliš pohodlný, bezpečný, měkounký. Někdy jako rodiče dáváme až příliš velký pozor, aby se děti ani nepoškrábaly, nenamočily, nenatloukly kokos. Někdy až příliš zasahujeme, kdykoli je dítě nespokojené, cítí nepohodlí, něco ho svědí, studí. Nenecháme dítěti možnost se s vším vyrovnat samo a posílit tak vnímání co vydržím i vlastní odolnost.

Prostor kolem tekoucí vody je kouzelné místo, které dokáže proměnit děti v odolné jedince. Protože pokud je místo a hra pohltí, dostávají se do stavu plynutí, tzv. "flow". Možná to znáte, je to stav, kdy i my nevnímáme tolik čas, že nás něco bolí, že máme hlad a žízeň. Vše se točí kolem oné činnosti a naše hlava je tak pohlcena radostí, že myšlenky na nepohodu vůbec nemají prostor přijít.


Porucha ochranářského programu

Možná jste zažili děti v zimě promočené při bobování - ale zima jim není. Nebo při stavě bunkru naznají hlad ani únavu. Ve svobodné hře se děti do stavu plynutí dostanou samy poměrně snadno. Ale my rodiče často překážíme. Někdy mám pocit, že máme v hlavě program OCHRANA DÍTĚTE, který je trochu porouchaný pobytem ve městě, kdy je třeba opravdu víc hlídat - kde dítě běhá, co ochutnává, kam skáče atd.

Ale v přírodě se může program na ochranu dítěte i my uvolnit a dát víc důvěry dětem. Zpočátku to bude možná velká výzva pro nás dospělé průvodce. Ale zkusme to, děti za to stojí. Stačí je pozorovat a důvěřovat, už malá miminka dokážou ohromné věci, když jim dáme prostor a čas.


Často je to pro nás těžké nezachraňovat, ale pokud ve hrách společně s dětmi hledáme hranice přiměřeného rizika, vyrosteme všichni.


Teď už stačí jen vyrazit a vyladit svůj

Ochranářský program v hlavě.

Důležité upozornění:

Mysleme na to, že každý jsem jiný, každý se učí a postupuje jinak.


1.    Někdo to má těžší

Pro některé rodiče je snadné nechat děti svobodně objevovat, bahnit se, padat, kvílet. Pro jiné je to náročná až nedosažitelná výzva. Ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že stojí za to, alespoň po malých krůčcích zkoušet. Předávat co nejvíce zodpovědnosti za "sebehledání" dětem je nejlepší investice pro nás i děti. (Další řešení je mít víc dětí, pak přirozeně nestíháte zachraňovat celý den všechny a děti se postarají samy o sebe). 

2.     Míra pohodlí se liší

Každé dítě má jinou míru osobního komfortu a obav co by se mohlo stát. Proto nemějme představu, že všechny děti hned naskáčou do potoka, bahna a budou nadšené. Některé děti potřebují čas pozorovat, napodobovat, zkoušet. Pokud máte skupinu dětí je to ideální, protože se vzájemně doplňují a inspirují.

Ale nevadí, pokud jdete objevovat potok ve dvou, vše přijde také, jen to bude možná trvat déle. Důležité je i to, jak místo a situaci vnímá rodič. Zda je mu pohodlně, zda se cítí bezpečně. Nebo se obává, že za každým stromem je divočák a pod každým kamenem krokodýl. Trochu přeháním, ale mysleme na to, že děti hodně přebírají naše emoce a to jak vnímáme (a i neverbálně hodnotíme) co se právě děje. Pokud začne pršet, a my se děsíme, že všichni zmoknou a onemocní, podpoří to u dětí spíš nedůvěru a obavy. Nemusíme propukat v nadšení, že promoknem. Stačí když vše berem, jak to je, prostě prší, budeme asi mokří, ale naše tělo to hravě zvládne.

3.  Evolučně jsem doma venku, ale naše hlava a někdy i tělo na to zapomněly

Netlačme na sebe, ani na děti. Pokud nejsme v přírodě moc často, trvá to nám i dětem občas déle zvyknout si, že venku jsme evolučně vlastně víc doma, než ve městě pod střechou.  Ale po opakovaných návštěvách to vše naskočí, tak jak má a vše se přirozeně rozjede, uvolní. Nezapomínejme na to, že poslední tisíce let lidské děti vyrůstaly spíš venku v přírodě než doma pod střechou.

Inspirativní čtení: