STARTÉRY svobodného HRANÍ - 1. část
Sem vložte podnadpis

Jak rozvíjet svobodnou dětskou hru?

Odstartovat svobodné dětské hry je často snazší, než si myslíme. Obvykle stačí, když se my dospělí na chvíli stáhneme a vezmeme sebou záplavu hraček na jedno použití.

Proč svobodné hraní? Svobodné hraní se může zdát fádní vedle všech interaktivních PC her, tvořivých kroužků i sportovních tréninků. Svobodné hraní má v sobě cosi neviditelného. Dokáže vyladit děti tam, kde právě potřebují.

Upustí páru, odehrají si nepříjemné zážitky, obavy a zlé sny, rozvinou své tělo při běhu či mozek při zdánlivě šílené stavbě, vyzkouší si různé role, napodobí chování lidí kolem sebe. Je to jako by šly k terapeutovi, do ateliéru, laboratoře nebo posilovny. Jen si samy vybírají, co zrovna potřebují. Ponechme dětem možnost vybrat si, jak si chtějí hrát, alespoň chvilku, každý den.


11 STARTÉRŮ

SVOBODNÉHO HRANÍ


1. VOLNÝ ČAS


Dětem stačí ke hrám málo. Ale bez něčeho to nejde. Bez svobodného, nestrukturovaného času hry nemají kdy vyrůst. Děti jsou workoholici, pokud jde o hru. Dejme jim prostor si ji užít. Alespoň jednou denně jim uchraňme prostor si svobodně tvořivě hrát dle svého (v našem skutečném světě, ne v tom virtuálním).

Co funguje u nás: Děti mají každý den dopoledne i odpoledne svůj čas, kdy si řídí, co a jak budou dělat. Obvykle začnou už v pyžamu a často hry končí s kartáčkem v puse, když mají jít spát. Je fascinující pozorovat, jaký mají zápal a nadšení ve svých hrách. Jak většinu svých rán vstávají s dobrou náladou a okamžitě se vrhají do svých projektů, fantazií, staveb a scénářů.


2. VOLNÝ PROSTOR


Tak jako se svobodné hraní nevejde do super organizovaných dní, nemůže vzniknout svobodná hra v příliš zaplněném prostoru. I když je v pokojíčku záplava jen skvělých vzdělávacích, dřevěných a ručně s láskou tvořených hraček, pokud je jich moc, dveře fantazie, jednoduchosti a tvořivosti, zůstávají často zavřené.

Uchraňme alespoň dětský prostor před zahlcením. Stačí odolat nátlaku obchodů a reklam, svým i dětským touhám po rychlé dětské radosti. Stojí to za to. Protože pokud je něčeho příliš, ztrácí to hodnotu.

Naše zkušenosti: Opravdu je to jak kouzlo, ale cesta k němu je náročná. Myslela jsem, že bude těžká pro děti, ale nejtěžší byla změna pro mě. Tolik hezkých hraček, tolik možností k rozvoji. Je opravu dobré poslat je dál? Bylo to těžké rozhodování, ale vyplatilo se.

Většinu hraček, které nestartovaly tvořivé hraní (jen se občas vytáhly a rozházely) jsme poslali do světa, část jsme schovali do krabic do sklepa (prý pro občasnou výměnu, ale stejně už jsme je nevytáhli a časem je také pošleme do světaJ). Děti si vybraly své nejoblíbenější (nejprve jich bylo moc, ale kritérium, že si nechají jen tolik hraček, o které dokáží pečovat (uklízet je) zafungovalo (i když to chtělo několik týdnů testovat).

Výsledek? Každý má malou krabičku svých osobních hraček. Společné jsou na jedné poličce/ v krabici + kufr stavebnic. Když přijde nová hračka, hledáme, která starší se může vydat do světa za dalším dobrodružstvím. Každý hledejme s dětmi svůj vlastní seznam i množství. Čím menší dítě, tím menší množství hraček potřebuje. A i u větších stojí za to, udržet nízké množství hned od začátku. Hodnota hraček stoupá, úklid je rychlejší, hry pestřejší.


3. VOLNÝ MATERIÁL

Volný prostor, bez záplavy hraček (jen s jedním použitím) je začátek svobodného hraní. Ale důležitý akcelerátor her je materiál, z kterého je možné stavět, budovat, tvořit. Není nutné pořizovat nic nového, stačí to, co je doma. Jen je dobré se s dětmi domluvit, co mohou brát pro své hry a že je pak třeba to uklidit (nebo u menších alespoň s úklidem pomáhat).

Nejlepší řešení je ale vyrazit ven. Tam je materiálu záplava, suroviny pro všechny. Jen se vyhněte klasickým dětským hřištím.

Odbočka k hřištím: Už ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století dánský profesor Sorensen vypozoroval, že děti si nejraději hrají na staveništích a v rozbombardovaných domech. Začal budovat tzv. "Junk" nebo "Waste playgrounds" (odpadová hřiště) plné materiálů pro stavby a hry z různých odpadů a odpadků. V Anglii se inspirovali o pár let později, ale nazvali hřiště "Adventure playgrounds" (dobrodružná hřiště). Princip byl podobný. Víc než připravené fixní prolézačky děti stimuluje ke hrám "divoký" prostor s dostatkem materiálu pro stavby, hry s vodou, blátem atd. Je zajímavé, že ačkoli děti byly z těchto hřišť nadšené, rodiče asi méně, protože se hřiště příliš nerozšířila (v "bezpečné" Americe se nechytla vůbec). Dnes se však znovu pomalu rozrůstají jako tzv. "Nature playgrounds" (přírodní hřiště).


4. PŘEDAT ZODPOVĚDNOST

(kde to jen jde)

Pohlídat přecházení přes silnici je naše zodpovědnost. Pití ze skleničky je také dobré hlídat, ale každý den je plný příležitostí, kdy se "malé opičky" mohou pohlídat samy. Přelézání překážek, šplhání, padání. Vše je součástí jejich cesty. Dovolme jim vyrůst. Někdy se u toho rozčilují, brečí, řvou. Ale možná jen potřebují sdílet, jak je to štve, že se jim nedaří. Potřebují příležitost a čas vyrovnat se s tím, že svět není vždy podle jejich představ. Pokud budeme odstraňovat všechny překážky, nedovolíme vyrůst dětské odolnosti (psychické i fyzické).

U prvního dítěte je to těžké. Ale zkusme to, napočítejme si do tří, pozorujme, vytrénujme si cit, pro to, kdy máme zasahovat a kdy nechat vyrůst odolnost i sebedůvěru dětí. Já u prvního zasahovala až příliš často. Teď u čtvrtého vidím, co vše jsou děti schopné dokázat samy, když jim dáme příležitost a uvěříme, že to mohou zvládnout.


5. NUDA

Může se to zdát absurdní, ale opravdu, nuda je jen přechod od jedné činnosti k druhé. Něco jako předskokan tvoření, budování, plánování. Čas, kdy se hlava i tělo vylaďuje pro další akci, vymýšlení, pohyb. Nechme děti prožít nudu, buďme s nimi, sdílejme, co a jak prožívají, ale nechme na nich aktivitu i řešení.

V kulturách lovců a sběračů se dospělí nikdy nestarají o zábavu dětí. Pokud děti chtějí, zkoušejí a napodobují činnosti dospělých. V tom případě je dospělí podporují (vyrobí zmenšeniny nástrojů, zbraní atd.). Ale hry a zábavu si tvoří děti samy nebo v rámci různověkých dětských skupin.

TIP: Dávejme si my dospělí pozor, ať nepropadneme pocitu, že nuda dětí je naše zodpovědnost, náš problém a my ho máme odstraňovat. Dítě může sledovat naši práci v šátku či nosítku, může zkusit činnost s námi, někdy se můžeme připojit na chvíli k jeho hrám, ale dětská nuda je odpovědnost dětí.


Nevyžádané rady zkušených:


1. John Holt  "Vše, co říkám, by se dalo shrnout do dvou slov: důvěřujte dětem. Nic nemůže být jednodušší a zároveň obtížnější. Obtížné, protože abychom důvěřovali dětem, musíme nejprve důvěřovat sami sobě, ale většina z nás se v dětství naučila, že nám nemůže být důvěřováno."

2. Albert Einstein "Pravým znakem inteligence nejsou vědomosti, ale představivost." 

3. Alfie Kohn "Jak se správně rozhodovat se děti učí tím, že dělají rozhodnutí, ne tím, že se řídí pokyny."


Inspirativní čtení: